Předcházející díl našeho blogu byl hlavně o opravě střechy pivovárku a o nástrahách, které na nás během této akce číhaly (úrazy, vosy, mumie nebo nepříznivé počasí). Nová střecha byla opravdu zasloužená, avšak (i když jsme si v tom okamžiku ještě pořádně nepřipouštěli), hlavní balík práce na nás teprve čekal. Do budovy sice už nezatékalo, ale bylo potřeba přizpůsobit dispozice místností našemu záměru a odstranit veškeré problémy, které se doposud řešily pouze nějak provizorně, nebo se nechaly jen tak „vyhnít“.
Bourací a zdící práce, suchá výstavba
Konečně nastal čas taky něco zničit! A o to lepší to byl pocit, když šlo o řízené ničení, na jehož konci dostal člověk ještě od někoho pochvalu za dobře vykonanou „práci“. Největším trnem v patě byla pro nás v tomto případě část staré výtahové šachty, která musela „ustoupit“ expediční rampě. Přístavba to byla kvalitní – to jsme poznali velmi brzy, resp. když jsme se snažili těžkou sbíječkou prorazit betonovou stříšku výtahové šachty. Byl tam takový ten modrofialový beton, který šel loupat jen po malinkatých kouscích. Jednu dobu jsme se švagrem vtipkovali, že by i dynamit měl s tímto poctivým kusem betonu problém. Navzdory tomu se nám po několika hodinové dřině podařilo poklop zdemolovat. Opět jsme při tom narazili na staré dobré vosí hnízdo o velikosti volejbalového míče, což nás aspoň povzbuzovalo k tomu, abychom to už konečně doloupali a abysme mohli odsud pláchnout rychle pryč.
Další fází bylo rozebírání torza přístavku pro výtah, které bylo tvořeno plnými pálenými cihlami spojenými něčím na styl betono-malty. Bourací kladiva si při loupání zdí dost zakňučela, no a s postupem času jsme začali kňučet už i my. Rozebírání zdí šlo dost těžce, i to čištění cihel byla práce za trest. Ještě že nás na tu akci bylo poměrně dost, a tak jsme měli za pár dní hotovo. Okolí rampy nám najednou pěkně prohlédlo.
Jenže, jedna věc je umět zeď zbourat a druhá věc je zase zeď kvalitně postavit. Kór když člověk je natolik žalostně erudovaný ve stavebnictví, že si neumí ani pořádně namíchat maltu. Takže nám nezbývalo nic jiného, než se to naučit buďto za pochodu z internetu, nebo to odkoukat od zkušenějších rodinných příslušníků, kteří nám chodili střídavě pomáhat. Zdění se naštěstí týkalo jen několika otvorů (po vybouraných oknech nebo v prostoru dveří), takže to nakonec nebylo nic nezvládnutelného. „Jen“ bylo potřeba dodržet několik základních budovatelských principů (jako například dobře si namíchat pojivo, mít tu novou zeď rovnou, dobře provázanou a pevnou natolik, že když se o ni druhý den opřu, tak nespadne).
Podobná situace byla také u stavení příček a podhledů ze sádrošů, která aktuálně trvá ještě doposud. Tady už jsme nějaké minimální zkušenosti měli z období, kdy jsme si opravovali naše přechodné bydlení. Zcela určitě jsme se však neobešli bez zainteresování kamarádů nebo rodiny, kteří nám v ledasčem poradili nebo vypomohli. Manuální výpomoc byla přímo nutná u tvorby konstrukcí podhledů, kde by jednotlivec potřeboval mít nejméně 3 ruky, a i přes to by mu to trvalo asi 10x déle, než kdyby na to byli dva.
Výměna polovysklených oken a starých dveří
Když jsme si na úplném začátku procházeli prostory stolárny, abychom si utřídili myšlenky spojené s tím, co všechno bude potřeba opravit, tak nás zaujala jedna věc. Všechno dění venku (mluvení lidí, zvuky projíždějících aut, zpěv ptáků …), šlo přes všechny zavřená okna i dveře slyšet. To pro nás nebyl dvakrát dobrý signál, protože když to netěsnilo zvuk, dost těžko to asi bude těsnit teplo. To se nám vzápětí také potvrdilo tím, že jsme viděli několik okenních tabulek prasklých, rozbitých, nebo provizorně „zaufoukaných“ (opravených) pomocí montážní pěny. Obměna tak byla nevyhnutelná. Okna byla původní, dřevěná s jednosklovou výplní. Dveře a vrata byly vesměs plechové, bez těsnění, a tak dost protahovaly, i když byly zavřené.
Jelikož se má jednat o výrobní prostor, říkali jsme si, že by nám do budoucna stačily třeba i nějaké bazarové plastové okna a dveře ve slušném stavu. Důležitou roli hrála také ekonomika, kdy se ceny použitých a nových plastových oken diametrálně lišily. Z tohoto důvodu začalo soustavné a dlouhodobé pátrání po bazarech a na FB Marketplace, které s postupem času začalo přinášet své ovoce. Největším majstrštykem bylo pořízení cca 13 kusů velkých plastových, panelákových oken s dvojsklem výměnou za několik litrů slivovice. K této akci se váže docela vtipná historka, ála Benešov, kterou vám někdy řeknu na vyžádání osobně.
Postupně jsme začali vybourávat stará dřevěná okna a plechové dveře, které jsme nahrazovali plastovými. Jelikož se jednalo o použité okna a dveře, mělo to také vazbu na předcházející podkapitolu, kdy jsme museli přizpůsobovat rozměry otvorů pro jejich montáž, což se neobešlo bez dozdívání. Oken a dveří tam bylo poměrně mnoho, proto i tato akce byla poněkud více časově náročnější, než jak jsme si to zprvu představovali. Značnou část času nám také zabralo neustálé hledání tohoto artiklu po různých bazarech na internetu. V konečném důsledku si však myslíme, že se nám to vyplatilo.
Pár oken nám nakonec zbylo, a tak jsme se je rozhodli poslat dál a nabízeli jsme je na internetových bazarech k odprodeji. Zde jsme narazili také na několik zajímavých zkušeností, které nemůžeme do dnešního dne pořádně pochopit. Jen pro vaši představu, přeprodávali jsme pár oken o rozměrech cca 180*210 cm, kdy jedno okno vážilo zhruba 100 kg. A i přes to se jedna ze zájemkyň o odkup okna na mne obrátila s dotazem, jestli by okno nešlo po poslat poštou na dobírku. Dost mě rozesmála ta představa, jak celé okno balím do novin, omotávám provázkem a jak ho podávám tím mini otvorem na poště paní za přepážkou. Nedej Bože, kdyby si kupce okno nevyzvedl a pošta by musela ještě řešit vrácení tohoto balíku-cvalíku zpět odesílateli. Dalším zajímavým požadavkem bylo od někoho z Přerovska s podivným přízvukem, jestli bych jim tam to okno nepřivezl, že „si tam na mě počkají“. No, abych pravdu přiznal, na takové akce jsem asi málo odvážný. Nakonec se však našel i nějaký ten vážnější kupce, který neměl problém se přijet na okna podívat, zaplatit za ně a odvézt si je. Výměna některých oken a dveří nás ještě stále čeká, ale jsme moc rádi, že máme větší část těchto činností zdárně za sebou.
I v této kapitole opět platilo to, že nám byli k ruce rodina a přátelé. Proto jsme se s tím vším zvládli relativně dobře poprat. Abychom vám to ještě více přiblížili, manželka připravila pár sestřihů, jak se nám s těmito „hrubými pracemi“ dařilo vypořádat. Tak mrkejte.
V dalším díle našeho blogu se blíže podíváme na ostatní rekonstrukční činnosti, které nás potkaly při přetváření části stolárny na minipivovar. Proto si to nenechte ujít a sledujte, jak nám to jde.
Tak dej Bůh štěstí!
Roman a Jana Jánošovi, alias Pivní srdcaři
