Dneska jsem se rozhodl, že se Vám rozepíšu na jiné téma, které možná na první pohled zrovna úplně nesouvisí s budováním pivovárku. Je to však kapitola mnohem důležitější, protože „vono, vo tom ten život přece nakonec je“. Takže už Vás nebudu déle napínat a hrrr s tím ven! Jen si musím uspořádat myšlenky, jak Vám to mám vlastně sdělit, protože jde o premiéru. Takže asi takto. V dosti přeneseném slova smyslu jste se doposud mohli v našem blogu dočíst o tom, jak jsme makali na budování pivovárku přes den, ale ono se na něčem dalším „pracovalo“ i v noci. Myslím, že už mnohé z Vás trklo, na co narážím. Ano, je to tak! Jsme v tom!
V této druhé dějové linii budu tak nějak psát sám za sebe, ale věřím, že se v mnohém názorově trefím také do myšlenek své ženy Jane. Teď ale zpět k našemu aktuálnímu tématu.
Když jsme tady tu šťastnou novinu oznamovali rodině a přátelům, často jsme se kromě gratulací setkávali s reakcemi typu „už?“ nebo „teprů?“. Za nás to ale spíš nejvíc vystihuje sousloví „no hurá!“ My jsme se totiž na tento životní okamžik moc těšili a on už je konečně tady! Náš osobní manželský souboj o to, kdo má větší pupek, tak může odstartovat a já netrpělivě vyhlížím dny, kdy u nás doma (aspoň dočasně) přestanu být osobou s největším „bamberem“.
Kromě velikosti břicha se brzy začaly řešit a vymýšlet jména pro naši budoucí ratolest. Jelikož jsme si nechtěli nechat říct pohlaví dítěte, museli jsme zapřemýšlet nad chlapeckými i nad dívčími variantami jmen. Tady nás dost inspiroval kamarád Martin, který přišel s myšlenkou, že by praví pivaři měli jasně dávat najevo svou vášeň pro pivo skrze jména svých potomků, a tak byla na světě varianta Bernard nebo Stela. Druhým nápadem byla dvojice Nikola a Nikolas s tím, že když zavoláme na dítě, doběhne současně i naše fenka, která se jmenuje Niki. No praktičnost nade vše! To, jestli u některé ze jmenovaných možností opravdu zůstaneme, nebo jestli nakonec vymyslíme něco jiného, se nejspíš s jistotou dozvíte až v den D.
Člověk, když se ale nad tím vším zadumá aspoň s poloviční vážností, tak je na jednu stranu správné, když ho naplňuje a baví jeho zaměstnání, ze kterého má potom radost. Proto taky pracujeme na tvorbě vlastního pivovárku. Ale na druhou stranu, on ten život není jenom o práci, ale je i o odpočinku a o trávení pěkných chvilek s rodinou. Šťastný je potom ten, kdo pociťuje radost z obou zmíněných sfér života a právě v tomto ohledu za sebe vnímám, že je nám prozatím přáno, byť se nám to všechno jeví ještě jako poměrně vzdálená a mlhavá budoucnost. I přes to pociťuji vděk směrem k těm, kdo nás v jedné nebo ve druhé životní rovině podporují a činí nás tak šťastnějšími. Ne všechno jsme ale schopni zcela ovlivnit a podchytit, tak je potřebné hledět kupředu s pokorou a se zdravou dávkou optimismu.
Ono konec konců se to všechno tak nějak prolíná dohromady, kór, když si člověk uvědomí svou vlastní pomíjivost. Protože by asi nemělo příliš velký smysl budovat řemeslný pivovar s tím, že bychom vše za několik let zavřeli nebo prodali, kdyby to řemeslo bylo už nad naše síly a my ho najednou neměli komu předat. Pevně věříme, že toto nebude náš případ, a tak nás myšlenka možného posunutí pivovarnictví na další generaci naplňuje uspokojujícím pocitem, byť nám není úplně jasné, co dalšího si pro nás osud ještě připravil. Ale to předjímáme už asi sto kroků dopředu, teď bude lepší vrátit se zpět do reality a do práce s vidinou kýženého otevření naší srdcové záležitosti, našeho Minipivovárku Komonec.
Tak dej Bůh štěstí!
Roman a Jana Jánošovi, alias Pivní srdcaři.
