Na začátku všeho byla láska k pivu. K nápoji, který zhruba před 9 tisíci lety vynalezli starověcí Sumerové, avšak jeho podoba se ještě mnohokrát změnila. Současné pivo tak nemá s tím historickým již tolik společného, ale i přes to tvoří tento mok nepostradatelnou součást života některých z nás. Pro nás konkrétně to teda platí zcela určitě! Ale začneme pěkně od začátku.
Seznamte se s hlavními aktéry tohoto příběhu, kteří v různých článcích a na internetu obecně rádi vystupují pod pseudonymem „pivní srdcaři“. V tom reálném světě však jde o manžele Jánošovi (Roman a Jana), u kterých je pivní tématika na pravidelném diskusním programu dne. Pro nás je to takové nevyčerpatelné téma, kolem kterého se točí nejen naše rozhovory, ale vlastně tak trochu i celý náš společný život. Ono už to, že jsme se se ženou dali dohromady, zapříčinila touha po pivu. Naše první pořádné rande totiž proběhlo na pivním koštu v Ludkovicích a určitě to znáte ze své vlastní zkušenosti – u piva se přece jen nejlépe klábosí a seznamovací proces se s každým ťuknutím stává jednodušší. Správné množství zkonzumovaného piva otevírá srdce a boří ostych. Zájem o pivo nás tedy s partnerkou dostal na společné místo, kde jsme se mohli fakticky seznámit a dokonce napomohl našemu vzájemnému oťukávání, které nakonec dopadlo svatbou. O tom ale později.
Další důležitý milník v našem budoucím životním směřování tvořili kolegové z mého předešlého zaměstnání a jejich záliby, kdy jeden ze spolupracovníků přinesl na firemní akci své vlastnoručně vyrobené pivo, což mi tehdy přišlo jako bombastický počin hodný velkého obdivu! Hned po prvním doušku mi přišlo to jeho pivo takové jiné, ale nedokázal jsem to dále nijak hlouběji popsat, ani vyjádřit. Do té doby jsem vlastně ani netušil, že je možné uvařit si pivo v domácích podmínkách, a tak jsem se začal o problematiku tzv. homebrewingu více zajímat, abych tomu všemu lépe porozuměl.
Zápal pro pivovarnictví i pro samostudium přetrvával a celé to vygradovalo tím, že jsem si pivo zkusil doma uvařit také. Jelikož je to poměrně náročný proces, kde i malá chybka může zničit celodenní snažení, rozhodnul jsem se k této činnosti přizvat i kolegu z bývalé práce, aby na to všechno odborně dohlédnul. V té době jsme měli v plánu vařit 13%, svrchně kvašené pivo, které jsem si našel v Pivařce (což je taková pivní kuchařka plná receptů a rad, jak uvařit dobré pivo doma) a původní recept jsme ještě o několik drobností upravili. No a jak tomu tak u prvních pokusů bývá, výsledek byl úplně jiný od toho, jaké byly naše původní představy. První věcí bylo to, že jsme vlivem většího odparu vody při vaření uvařili místo třináctky rovnou šestnáctku. Druhou věcí, která dopadla jinak, než jsme předpokládali, bylo samotné chování piva při kvasném procesu, kdy nám část piva „utekla ven“ z kvasné kádě vlivem vyšší okolní teploty. Kvašení bylo velmi bouřlivé, až se nám jednu dobu zdálo, že se ty kvasnice dočista zbláznily a že to celé vybouchne. Naše první vaření byl poměrně nevyzpytatelný proces s tak nejasným a překvapivým výsledkem, že jsme se nakonec rozhodli tento recept přejmenovat z původního Bohemian Dunkel na nový název lépe vystihující celkový charakter piva, a tak se zrodil „Bohemian Punker.“
A jaké to moje první pivo bylo? Teda kromě toho, že výroba byla jeden velký punk, bych to zkusil popsat asi nějak takto. V rámci komunity domovarníků piva rezonuje legenda, která praví: „tvé první zdárně a vlastnoručně vyrobené pivo bude s největší pravděpodobností to nejlepší, jaké jsi kdy pil.“ Tuto myšlenku mohu sám ze svých zkušeností i z ohlasů rodinných příslušníků, kteří měli možnost mé první pivko koštnout, s klidným srdcem potvrdit. Mé první pivo se naprosto vymykalo běžným komerčním typům nápojů, na které jsem byl do té doby zvyklý. A co víc, už jsem to uměl nějakým způsobem popsat! Pivo mělo plné sladové tělo a krásně se v něm mísily chutě a vůně českých chmelů, které doprovázel akurátní říz. Pivko bylo „živé“, nepasterizované, nefiltrované. Byla to prostě bomba!
Můj prvotní úspěch mne nadchnul natolik, že jsem začal ještě více číst a stále častěji vařit a experimentovat. Občas jsem vařil sám, někdy se ke mně přidal někdo z mých přátel. Neustále jsem něco zlepšoval, ať už co se postupů vaření, ingrediencí nebo samotného vybavení týče. Tento fakt neunikl také pozornosti mé ženy, která vždy přesně ví, čím mi může udělat radost, a tak jsem od ní dostal na Vánoce dárek – kurz vaření piva v pivovaru Melichárek v Horce nad Moravou. Na kurzu jsem se dozvěděl spoustu nových informací a byl pro mě důležitý z toho úhlu pohledu, že jsem se mohl dívat přímo pod ruky sládka Petra Melichárka, jak vaří pivo na své varně. Technologicky se jednalo o dosti improvizovanou sestavu rmuto-mladinové pánve a scezovací kádě, ale o to to byl pro mě zajímavější požitek, neboť šlo o jakousi přechodnou stanici mezi homebrewingem a profesionálním minipivovarem. Z kurzu jsem si odnesl spoustu nových myšlenek, ale s postupem času se mi v hlavě začaly objevovat další a další otazníky, které jsem se snažil eliminovat studiem různých článků na internetu.
Tímto způsobem jsem začal (tedy krom nasávání piva) nasávat také poměrně složitou problematiku výroby piva v domácích podmínkách ještě více do detailu, a to až do toho okamžiku, kdy jsme s partnerkou začali chystat naši společnou svatbu. Plánování svatby vaření piva neutnulo, ba naopak, zase ho posunulo o úroveň výš. Hodně k tomu přispělo seznámení s Mirou Cvanem z Topolského pivovaru, který zde působí jako sládek. Podařilo se mi s ním dohodnout uvaření piva ve větším množství tak, aby ho bylo dost na plánovanou svatbu a svícu. Celkově se jednalo o várku 1000 litrů piva za podmínek, že si pro své potřeby odeberu cca polovinu objemu a že si zbytek prodá Topolský pivovar jako speciál. Podobným způsobem fungují i tzv. létající pivovary, které si často pronajímají volné kapacity v různých pivovarech, kde si nechají uvařit a odležet své pivo, protože nedisponují vlastní výrobní technologií. Vaření piva v pivovaru už bylo o něčem jiném. Člověk si nemohl dovolit žádné opomenutí ani chyby, které ho tolik nebolí v rámci homebrewingu, protože doma se vaří várky o velikosti jen několika málo desítek litrů. Při vaření v Topolském pivovaru si dost věcí hlídala samotná technologie (například nastavení a řízení teplot), což na jednu stranu práci poměrně ulehčovalo, na stranu druhou zde bylo potřeba provádět jiné, pracnější činnosti, na které jsem v rámci homebrewingu do té doby nenarazil (třeba čištění sít ve scezovací kádi, aj.). Samotné vaření měl samozřejmě v hlavní gesci sládek a jeli jsme podle modifikovaného receptu z Pivařky, který se mi doma několikrát osvědčil. K vaření jsem si také přizval pár svých kamarádů a všichni jsme zde měli spíše takovou doplňkovou úlohu – pro případ nutné výpomoci různého typu (po našem se takové funkci obecně říká „přicmrndávač“). Podařilo se nám uvařit ležák, polotmavou třináctku, což bylo dle našeho původního záměru a už jsme se nemohli dočkat toho, až ochutnají naše pivo hosté na svatbě a na rozlučce se svobodou, která byla laděna do stylu 80. a 90. let.
Naše svatba však nebyla „pouze“ o tom našem pivu, ale byla také o pivním designu. Po zdech kulturáku se táhly liány chmelových rostlin. Jednotlivé stoly byly pojmenovány v souladu s pivní terminologií (varna, spilka, šrotovna, ležácký sklep, stáčírna, aj.), což usnadňovalo orientaci hostů v rámci zasedacího pořádku. Na stolech byly dekorační pivní láhve s obilím, apod. Toto všechno dohromady tvořilo nepopsatelnou atmosféru. Pivo mělo velký úspěch jak na svatbě, tak na svíci. Poznali jsme to na minimálním úbytku přichystaného vína. Spousta lidí pivo chválilo kudy chodilo a pivo pili dokonce i ti, co si jej dávají opravdu jen příležitostně. Předpokládaný odbyt piva se tedy naplnil a nás začaly stále více těšit kladné odezvy spojené s konzumací našeho jantarového moku.
Celá ta naše společná cesta se prostě pořád točí kolem piva, které milujeme, a tak to byla jen otázka času, než jsme začali koketovat s myšlenkou o založení vlastního rodinného minipivovaru, který by mohl nabídnout řemeslně vyráběné produkty z lokálních surovin. Není totiž většího štěstí, než když se tvůj koníček stane zároveň tvou prací, protože jen tehdy do toho můžeš dát kus sebe, své srdce. A jenom tehdy můžeš očekávat pozitivní reakce od svého okolí na to, co děláš a hlavně jakým způsobem to děláš, protože to je potom tím hlavním motorem, který tě žene neustále v před. A proto do toho také jdeme!
Tak dej Bůh štěstí!
Roman a Jana Jánošovi, alias Pivní srdcaři.
Zajímavost z vaření piva v domácích podmínkách: několikrát jsem se pokoušel replikovat recept piva Bohemian Punker, ale už se mi nikdy nepovedlo uvařit chuťově stejné pivo, byť jsem použil stejné receptury a postupy, jako tomu bylo u prvního vaření. Pivo je alchymie a v domácích podmínkách to platí dvojnásob.
Zajímavost ze svatebního dne: obec Dolní Němčí získala v den naší svatby titul Vesnice roku a na místo veselky přijela natáčet živý vstup Česká televize, do kterého jsme se vetřeli. Máme tak „svatební klip“, který mohl vidět (s velkou nadsázkou) každý občan ČR. Odkaz na video: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/218411000100915/obsah/643965-vesnice-roku
1 komentář. Nechte nové
Moc fandím. Můj zeť pracuje v Topolskem pivovaru. To se nedá srovnat s tím Europivem. Přeji mnoho úspěchů.