Minulý díl našeho blogu jsme věnovali tématům vymýšlení názvu pivovaru, designu loga a hlavně to také bylo o nalezení vhodných prostor pro provoz. V tomto ohledu jsme se od utopických myšlenek nakonec dopracovali až ke scénáři využití volné části stolárny, která byla v rodinném vlastnictví. Menší část nemovitosti využíval švagr Vašek pro potřeby zajištění vlastního podnikání a zbývající prostory marně ležely ladem. Byl by hřích nezkusit toho využít. Jaký to ale mělo háček? To se dnes dozvíte.
V prvním kroku jsme myšlenku o vybudování pivovaru ve volné části stolárny probrali přímo s Vaškem, který nebyl proti a spíše vítal příležitost finálně vyřešit vlastnické vztahy nemovitosti spolu s neodkladně nutnými opravami některých jejích částí. Poklábosili jsme o možnostech, jak by mohly oba naše typy podnikání fungovat vedle sebe ve společné budově a jakmile jsme v tom měli více méně jasno, šli jsme to prodiskutovat za vlastníky. A ono to klaplo! Převod i koupě nemovitosti nakonec proběhly. Za sebe jsem moc vděčný rodině za přístup, jakým se k této věci postavila a že nám se švagrem nebránila v tom, abychom začali celou nemovitost plnohodnotně využívat a co víc, abychom ji zachránili před dlouhotrvajícím chátráním. Tímto odstavcem však končí vše, co šlo z pohledu budoucího užívání nemovitosti hladce, a tak se nám z jednoho „vyřešeného“ otazníku velmi brzy vyklubalo poměrně velké množství překážek, se kterými jsme se museli nějak poprat.
Ze začátku jsme hodně řešili úklid materiálu a odpadu, který ve stolárně zanechal některý z předešlých nájemců. Zbavovali jsme se laminátových a OSB desek, částí nábytku, polystyrenu, ale výjimkou nebyl i nebezpečný odpad ve formě zaschlých lepidel, laků a barev, který bylo nutné nechat ekologicky zlikvidovat. Celé vrchní patro stolárny spíše připomínalo labyrint, kde byly jednotlivé místnosti natolik zaskládané vším možným, že se tam dalo pohybovat jen v úzkých uličkách. Místy to až vypadalo jako nekonečný souboj, protože se pořád něco přemisťovalo, přeskládávalo, třídilo, odváželo, až nám to nikdy nekončící snažení připomínalo nesmrtelnou hlášku z filmu S čerty nejsou žerty – „spadlo ti to, Máchale“. Naštěstí nám byli v této etapě k ruce přátelé a rodina, kteří chodili na brigády a my je na oplátku hostili dobrým jídlem a samozřejmě pivem.
Ale nebyl to jen odpad, co zavazelo. Stály tu taky staré stolařské stroje s příslušenstvím, které už u Vaška neměly využití, a tak jsme je museli očistit, vyfotit a nabídnout na bazaru k prodeji. Některé stroje pamatovaly minulost ještě dávno před Kuvajtem napadení a tím pádem to byly poctivé kusy železa, jejichž hmotnost se mnohdy blížila i k jedné tuně! To byl velký problém při manipulaci, která se často neobešla bez nutnosti demontáže stroje na menší celky. I tak jsme měli v 6 lidech co dělat, abychom dokázali některé díly naložit kupcům na přívěs. Někdy nám v podobných situacích nezbývalo nic jiného, než se uklidňovat představou o Egypťanech, kteří přece museli při stavbách pyramid tahat mnohem těžší břemena.
Hodně riskantní úklidovou akcí bylo rušení a odvoz venkovního sila, které sloužilo k jímání hoblin a dřevěného prachu pro jejich následné zpracování do briket na topení. Silo nebyl žádný drobek, bylo hodně těžké a umístěné v relativně zúženém prostoru, který neumožňoval snadnou manipulaci. I přesto se Vašek rozhodnul nabídnout silo k odprodeji na internetu s tím, že si kupec zajistí na vlastní náklady demontáž i přepravu. A zájemce se opravdu našel. Jak to všechno probíhalo? To najdete na konci článku v odkazu pod čarou, kde pro vás manželka Jane připravila krátký sestřih videa z celé akce.
Po několika měsíčním snažení se nám podařilo toto téma z velké části uzavřít a my jsme se tak mohli posunout zase o kousek dál. Takže jsme měli vyklizeno, a tak jsme mohli začít měřit i projektovat.
Možná znáte ze svých vlastních zkušeností, že najít volného projektanta je těžké a 10 krát tak těžší je, když hledáte někoho, kdo se už navíc setkal s přípravou podkladů pro pivovar. Naštěstí jsme od známých dostali tajný tip na jednu paní projektantku, která již měla za sebou projekt nedalekého pivovárku Velický Bombarďák. Neváhali jsme a hned jsme ji kontaktovali. Paní projektantka však prvně otálela s příslibem spolupráce a to z jednoho podstatného důvodu – k nemovitosti totiž chyběly výkresy! Museli jsme tedy prvně zajistit novou výkresovou dokumentaci, což spočívalo v ručním změření všech rozměrů budovy a v tvorbě náčrtků. Pak se nám povedlo uchlácholit našeho dobrého kamaráda stavaře Jirku Špalkového (od toho okamžiku titulovaného na rýsovacího mága), aby nám vše profesionálně zpracoval do elektronické podoby. Tímto mu znovu vyjadřujeme velké díky, které samozřejmě budeme i nadále podporovat naturálními pivními odměnami!
Výsledné výkresy jsme pak zaslali paní projektantce, se kterou jsme dále řešili budoucí koncepci budovy zahrnující bourací práce, výstavbu, úpravy a dispoziční řešení jednotlivých místností. Celý koloběh spočíval vždy v tvorbě návrhu dispozic a v připomínkování, kdy bylo zhruba po sedmi kolech vzájemné výměny informací hotovo. Zásluhu na finální koncepci pivovaru má i moje manželka Jane, která totálně překopala můj původní dispoziční návrh pivovaru tak, že to dávalo logičtější smysl z pohledu materiálových toků. No a já jsem pak měl sto chutí spálit v kamnech svůj vysokoškolský diplom z oboru průmyslového inženýrství (naštěstí jsem ho zrovna v tom okamžiku nemohl nikde najít). Ale teď trochu vážněji, v této etapě se nám holt osvědčilo přísloví, že víc hlav, víc ví.
Bobře. Jedna věc je spokojeně si projektovou dokumentaci interně odsouhlasit a druhá, ta mnohem složitější, časově náročnější, je vyžádat si závazné koordinované stanovisko od všech dotčených externích subjektů a institucí! V praxi se jednalo o získání vyjádření vlastníků všech projektem dotčených inženýrských sítí (kabelovka, rozvody elektrické energie, plynu, vody, odpadů), vlastníků sousedních parcel, městyse, stavebního úřadu, životního prostředí, krajské hygienické stanice, hasičů, aj. Každý z oslovených schvalovatelů měl své vlastní termíny i podmínky pro udělení souhlasného stanoviska. V konečném důsledku tak pro nás finální souhlas s projektem a získání stavebního povolení znamenal nutnost splnění desítek doplňujících požadavků dotčených orgánů.
Z pohledu času bylo dosti nešťastnou věcí také to, že nám délku trvání schvalovací fáze velmi citelně ovlivnila koronavirová krize, která zrovna v té době propukla a začala nabírat na obrátkách. Nikdo pořádně nevěděl, co od toho má očekávat. Komunikace s úřady pak byla čím dál více složitější. Lidé přešli na režim práce z home office, uzavíraly se školy i celé okresy. Mnohé zákonné termíny pro vyjádření vybraných orgánů jako by přestaly existovat a člověk se tak musel neustále připomínat s žádostmi o zpětnou vazbu k projektu.
Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a nám se povedlo tento vytrvalostní běh dotáhnout do cíle, kdy se nám zhruba po roce snažení konečně podařilo získat stavební povolení, což nám postupně otevřelo cestu k fyzickému zahájení realizačních prací na pivovaru.
O tom ale zase někdy příště. Nenechte si ujít další díly našeho příběhu o budování minipivovárku a budeme moc rádi, když nás budete sledovat na Facebooku nebo také na Instagramu @pivokomonec .
Tak dej Bůh štěstí!
Roman a Jana Jánošovi, alias Pivní srdcaři.
——————————————————————————————————————————————————————————————–
Nášup dalších informací:
Mrkněte na video, jak probíhala demontáž a odvoz starého sila. Byl to cvalík.
Jaké byly naše původní představy o rychlosti zpracování projektu a získání stavebního povolení.
